S BASETEM SMUTNĚ I VESELE, VÁŽNĚ I NEVÁŽNĚ

Na této stránce bych se chtěla věnovat jen velmi   krátce smutné zkušenosti z chovu a hlavně  z  vystavování, ale  pak už jen veselým příhodám z mého života se psy a to nejen s basítky. 

Už hodně let jsem tuto rubriku nedoplňovala, teď opět vstupuji a není to veselá zpráva. Škoda.

Chov bassetů   v České republice   aneb nevím, zda se mám smát nebo mám  brečet

Chovám bassety téměř 30 let.   Po celou dobu, už když jsem já začínala, byli u nás  opravdu krásní basseti a naši chovatelé se měli čím chlubit  i na významných zahraničních výstavách a ti opravdu kvalitní chovatelé prodávali svá štěňata do celého světa. Co však vidím posledních 3 až 5 let, tak nad tím mně zůstává rozum stát.  Vyhrávají  psi s hrubými , někdy bohužel i s vylučujícími vadami. Toto je bohužel dané tím, že již vůbec  neposuzují naše plemeno specialisté na toto plemeno. Posuzují samí    all roundi a převážná většina z nich bohužel o bassetech neví vůbec nic . A budoucnost bude již pořád jen v tomto duchu. A další bohužel je v tom, že na těchto hrubých vadách pak chovatelé  dál a dál chovají. A ignorovat vylučující  nebo hrubé vady a pouštět  je do chovu, to je nehoráznost . Proto teď vypadá chov u nás tak, jak vypadá.  Prostě hrozně.

  A to už vůbec nemluvím o podvodech v chovu, to  se každému vrátí i s úroky jak bumerang.

 15.7.2017 jsem byla na národní výstavě v Mladé Boleslavi, vystavovala jsem svoji fenu Nobbi v třídě mladých v konkurenci 4 fen. Nobbi třídu vyhrála a rozhodčí jí zadal  Velmi dobrá 1 s tím, že fena je příliš nízká. Národního vítěze zadal feně, která je evidentně přerostlá nejméně o 3 cm , možná i více.  Takto přerostlých jedinců je teď vidět na výstavách stále  víc a jaké krásné tituly si nosí.  Musím bohužel konstatovat, že jsem neviděla  tolik přerostlých bassetů  za celých 30 let dohromady, jako za poslední 3 roky. Pohroma pro plemeno je v tom, že tyto psy mají začínající chovatelé, kteří odchovali 1 až 3 vrhy  a kteří se vyznačují hlavně tím, že jsou přesvědčení,  že všechno znají, všemu rozumí , všechno  o chovu si už přečetli a můžou a musí radit ostatním.  Já mám ale dojem, že si vůbec nepřečetli standard plemene a právě touto četbou měli začít, pokud chtějí chovat  kvalitní bassety.  Standardní výška plemene je totiž 33 – 38 cm.   Jenže pro úspěšný chov musí mít člověk chovatelský cit a také šťastnou ruku.  Cit pro chov nikdo nevyčte ani ze standardu  ani z rodokmenů ani nikde jinde. Tuto vlastnost ale má jen velmi málo chovatelů.

 Nejhorší na tom je, že tito začátečníci už si nechávají po svých přerostlých fenách přerostlé potomky, na kterých budou zase chovat.

A  s tímto faktem souvisí ta moje otázka, mám se smát  nebo brečet? Protože když budou chovat na těchto přerostlých fenách (přerostlými psy snad nebude nikdo krýt???), tak do pěti let zřejmě začnou požadovat změnu standardu u horní hranice výšky aspoň na 45 cm, aby se do něho ještě vešli.

Zaplať pán bůh, že garantem standardu je Anglie.

P.S. vidím, že jsem použila spoustu „bohužel“,  bohužel to tak cítím a vidím. Ach jo.

Nobbi

Nobbi

Na této stránce bych se chtěla věnovat jen velmi   krátce smutné zkušenosti z chovu a hlavně  z  vystavování, ale  pak už jen veselým příhodám z mého života se psy a to nejen s basítky.

 Začnu tou smutnou zkušeností, která však budiž ponaučením pro všechny začínající chovatele a vystavovatele a myslím si, že tuto zkušenost mně potvrdí  každý trošku úspěšný chovatel kteréhokoliv plemene psů.

 

Takže tady je  ta smutná zkušenost:

 

Každý,  byť i jen malý úspěch Vašeho psa  na výstavě  vede k velké závisti některých   vystavujících osob u kruhu vašeho  plemene. Ale pokud je to jen úspěch ojedinělý,  pomluva se asi nedonese k Vašim uším a zapadne jen v úzkém kroužku nepřejících. Ale jak přibývá úspěchů, vězte , že začnete „vadit“ a to moc. Sama jsem si vychutnala tuto hořkou pilulku „vadění“ až do dna. Ze dne na den jsem po jednom větším úspěchu v cizině ztratila své (tehdy dle mého zmateného  mínění) dobré přátele a naopak získala „nejúhlavnějšího a zavilého nepřítele“.

Protože člověk je však tvor učenlivý, po čase (ale trvalo to!!!) jsem s tím vyrovnala a začala se řídit poučným  příslovím: co tě nezabije, to tě posílí“ a „ tvoje dobrá nálada zaručeně vytočí do vysokých otáček tvé nepřátele“


 
Dobrá rada pro všechny a vězte, že  :   čím víc úspěchů, tím víc pomluv. A když  Vám začnou chodit po meilu sprosté anonymy, jste  asi  nejlepší.

A až bude pomluv zase  ubývat , zamyslete se nad svým chovem, kde se stala  chyba. Zřejmě  ubývá hezkých pejsků ve Vašem chovu  a je třeba s tím něco udělat.

Proto se nikdy  netrapte pomluvami, ba naopak , těšte se z nich, znamenají jen a jen  to, že Vaši pejsci jsou pěkní a berte to jako významné ocenění  vašich chovatelských úspěchů od závistivců, kteří kvůli tomu beztak špatně spí a jinak než pomluvou se ani vyjádřit neumí.

V roce 2007 jsem měla ve své chovatelské stanici zapůjčeného kvalitního psa Leicestera v. Hollandheim. Mimo jiné jsem nakryla i osobě , která se vyznačuje výše uvedenými vlastnostmi.  Uplynula krátká doba a tato osoba pomluvila tohoto krycího psa naprosto nehorázným způsobem, přestože má po něm pěkná štěňata. Můj kamarád, zkušený kynolog a dlouholetý chovatel vždy s úsměvem říká:

"Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán"

Takže tato tzv.   "chovatelka" se zachovala přesně v tomto duchu. Když jsem si dovolila se ohradit a bránit tohoto psa i svůj chov,  narazila jsem a dozvěděla se o sobě, že  pomlouvám právě  já. Zvolila taktiku nejlepší obrana je útok. Dobře mně tak, nemám si do domu pouštět takové kreatury. 

Po této neblahé zkušenosti mám  dobrou  radu pro všechny:

Nikdy nesoupeř s blbcem! Stáhne tě na svoji úroveň, a tam tě převálcuje svými zkušenostmi!!!

 Snažím se držet Murphyho zákona:

"NEMÁ CENU SE HÁDAT S BLBCEM, PROTOŽE NĚKDO BY SI NEMUSEL VŠIMNOUT, ŽE JE MEZI VÁMI ROZDÍL."

Ale že je to někdy dřina se udržet.....


čarodějnice 

                                                                                     Dobrá rada nad zlato


A NESMÍME MLČET 

RADA

A teď už jen věci příjemné a snad i veselé:

 

Nejpitoresknější hovory na téma prodeje štěněte:

 

Prodávala jsem štěňata tibetského španěla:

 

Hlásek v telefonu, dle odhadu chlapec tak desetiletý:

Haló paní, máte to štěně tibetského španěla?

: ano, mám

Hlásek: víte paní, já ho nutně potřebuji na překlady z tibetštiny do češtiny

: mlčení, sípání, pak .. hele dej mně maminku, co se mně tam vzadu řehtá

Hlásek : maminka tu není, já to štěně fakt potřebuji na překlady

: spadl jsi ze švestky na hlavu nebo co, dej mně tu maminku nebo tatínka

Hlásek fňukající : paní , vy mně nerozumíte, já ho fakt potřebuji na ty překlady

:  zavěšuji.

Dodnes jsem nezjistila, zda to dítě bylo magor, nebo kdo si to ze mě dělal legraci.

překladatel

Překladatel Ansička

 

Už se mně také stalo asi dvakrát, že z původního normálního hovoru, týkajícího se prodeje štěněte basseta se po chvíli vyklubal úchyl a chtěl vést erotický hovor. Po prvé jsem byla tak konsternovaná, že mně trvalo víc jak minutu, než jsem pochopila jeho vzdychání a hýkání  a co to vlastně znamená.

 

Úžasné hovory jsou také typu:

 

Hlas: Pání, kólik to stojí?

: co máte na mysli?

Hlas: No přece to štěně toho baseta. Máte inzerát né?

: a zajímá Vás něco jiného než cena?

Hlas: Ani ne, kolik to teda stojí.

: Sbohem

 

A ještě lepší:

 

Hlas:Chtěl bych pejska basseta nejlépe bez papírů.

: mám pouze s rodokmenem. Jestli chcete něco bez papírů, jděte do útulku a udělejte dobrý skutek.

Hlas: Tam jsem byl, nic se mně nelíbí a ještě chtěli za vořecha tisíc korun. Prý za očkování.

: já mám štěňata také samozřejmě očkovaná a mají rodokmen.

Hlas: A jaká je cena?

– sdělím cenu.

Hlas: A nemohl bych dostat to vaše štěně bez rodokmenu?

– nemohl, už vám říkám po třetí , že jsou s rodokmenem.

Hlas: No tak, že by jste si nechala ten rodokmen

Já teď už pobaveně: to klidně můžu, ale na ceně to nic nezmění. Vy si snad myslíte, že ten doklad má hodnotu poloviny štěněte?
Ten doklad má hodnotu kvality mého chovu a tím pádem hodnoty toho štěněte.

Hlas: No jo, tak to toho baseta asi nedostanu,co?

Já: ode mě v žádném případě.

A pár  poznámek,  jak si užívají se štěňátkem jeho noví majitelé:

Jeníček (Yannick) je opravdu Lesíček (Leicester). Trhá na co přijde, hlavně  svoji hodnou paničku. V sukni nemohu okolo něj vůbec projít, protože se mi hned  na ni zavěsí a nepustí. Včera večer jsem se s ním asi hodinu rvala o holý život. Ten zmetek celý den chrápal na dvoře pod deštníčkem a večer se mnou bojoval. Čuba před ním utekla na gauč a já na druhý, tak na podlaze trhal, co mu do huby přišlo. No a dneska ráno mne nechtěl pustit do práce a visel mi na sukni. Teď bojuje asi s páníčkem.

Jeník se včera leknul fénu na vlasy až se počůral. Když zapnu fén, tak stará čuba přijde a chce se nechat ovívat teplým vzduchem no a Jeníček přišel hned za ní a tak se leknul až ...
Ale za chvíli už zahnal Adinu na gauč, ta zapoměla na ocas volně visící dolů a Jenda se jí do něj okamžitě zahryznul a nepustil, až jsme ho museli odpojit. Je to lump. Ráno sedí u misky a čumí do ní a čeká až mu dám žrát z ruky. To ho děsně baví. Přes den ale žere normálně sám.  Ráno prostě blbne.

Jeníček právě rozkousal velkému Jeníčkovi další mobil. Tak nevím, kdo z nich je víc blbej. Mě už může z nich trefit šlak. Starej Jenda neustále nechává v dosahu mladýho něco ležet a ten se na to ochotně vrhá a drtí a drtí a drtí. U mladýho je aspoň naděje, že z toho vyroste ale co se starým!? Zabít je málo.
Tak, teď jsem se uklidnila.

Yvonnka také své nové pánečky nešetří, panička se smířila s tím, že si koupí nové modely, až Yvonnka dostane rozum. Myslím, že to možná  i uvítala.

 Ahoj Věrko,
tak ti musím napsat jakou jsem dneska prožila krásnou neděli, 13.4.2008.

Ráno, asi ve 2 hod., nestačila stará Adina doběhnout ven a počůrala se pod schody u dveří. Už je jí 11 let, tak má na to nárok, kdo ví, jak to jednou v jejím věku bude se mnou. Tak jsem vzala kýbl se savem, vytřela, vyvenčila oba psy a šla spát.

V 6.30 téhož dne zapoměl páníček, jda do práce, že Jeníček čeká pod schody na otevření dveří a ten se z toho čekání taky počůral. Opět to nebyla chyba pejska, neumí si otevřít. Tak vzal velký Jenda kýbl se savem a znovu vytřel a vzteky bez sebe odešel vydělávat.

V 7.30 jsem už vstala a jala jsem se oba pejsky vykoupat. Nejdříve čubu a pak přišel na řadu Jeníček. Byl nadšením bez sebe, moc rád se koupe.Chlemtal teplou vodu a blbnul, chvíli ležel na bůčku, chvíli na zádech, no užíval si to. Po koupeli jsem ho zahnala do teplé kuchyně a začala uklízet koupelnu. Jeník pořád bučel za dveřmi ale já jsem si toho , bohužel, nevšímala a uklízela dál. Pak příjdu do kuchyně a nevěřím svým očím. Zřejmě, jak jsem Jeníčkovi namasírovala bříško a teplá voda, kterou chlastal udělala taky své, na podlaze ležely tři hromady jak od hrocha. Tak jsem znovu napustila další kýbl sava, vše posbírala, naházela do mísy, vytřela, vyvětrala, vylila kýbl na ta hovínka a..... ucpala jsem dokonale záchod. Po opětném spláchnutí byl plný a ničím to nešlo prošťouchnout.Nedalo se nic dělat, musela jsem to udělat ručně.
S rukou ponořenou po rameno v míse plné sajrajtu, s nově udělanými nehty za 300 Kč, jsem si představovala, jak to příště budu prošťuchovat Jeníkem!!! Ale povedlo se a já jsem si po pořádné dezinfekci dala výborný Miller-Thurgau a bylo mi dobře.
Jeníček je nádherný, čisťoučký a voňavoučký, večer pěkně běhal po dvoře a vydržel v postoji docela dlouho. Tak v Budějovicích uvidíme.   Trénujeme každý den.
Zdravím tě a těším se za týden, Soňa

Perličky z výstav

 

Na jedné klubové výstavě jsme seděli partička lidí u kruhu  a žvanili o všem možném. Přisedla si k nám poradkyně chovu . 
Za chvíli jí přinesl její manžel grilované kuře. Ona se chystala jíst a v tom za ní někdo přišel a odvedl ji kousek dál. Kuře zůstalo ležet na tácku na zemi. Kamarádova fenka (nazývaná  nenažraná popelnice – u popelnic trávila převážnou část každé klubové výstavy) nelenila a vrhla se na kuře, které ve vteřině zmizelo celé v její tlamě. Kamarád zoufale vykřikl, kuře jí vyrval z čumáku, celé ho uhladil, odstranil keňary    (sliny) a položil ho zpět na tácek se slovy:  „s poradcem chovu musím vycházet co nejlépe“.
My jsme jen zařvali smíchy a čekali co se bude dít dál. Poradkyně
přišla, vzala kuře, přivoněla a se slovy „ještě je docela teplé“ ho začala s chutí baštit. Nestačila se divit, co se okolo hrnulo přání „dobré chuti“ a že si nikdo nechce vzít od ní  ani kousek na ochutnání.
 

 

Basset slintá. Lehkým nenápadným třepnutím hlavou dokáže bravurně umístit keňar  na vrcholek vašeho skvělého účesu. Dle jeho  názoru je to dokonalé doladění vašeho image.

Bloodhound doplivne až na strop.

Byla jsem s kamarádkou na výstavě, ona  šla do kruhu s basetkou a já jsem jí zatím držela bloodhounda. Když byla v kruhu, všichni včetně rozhodčího jsme nadšeně uviděli, že má vzadu na límci umístěný mohutný keňar, který ji visí jako tlustý cop až do půli zad. Toto  tak oslnilo rozhodčího, že jim nandal kupu titulů.

 

Já mám všechny své basítky silně slintající, ráno před výstavou , než naložím psy do auta, už jsem zaslintaná a špinavá jako prase. Nechápu, jak někteří vystavovatelé bassetů  jsou čistí po celou výstavu a jejich kostýmky jsou jako na svatbu. Já po výstavě vypadám vždy jako bezdomovec, válející se už týden ve škarpě. Ať se snažím, jak chci a psy už teď mám v kleci, nic se nezměnilo ani tou klecí, stejně jsem vždy zaslintaná, ochlupacená  a ušmudlaná. Jak psy vytáhnu z klece ven, v tu ránu mně radostně oslintávají, ometají se a dělají všechno proto, abych byla jejich důstojným partnerem. Zřejmě by žádnou navoněnou, okostýmkovanou a namalovanou osobu vedle sebe nesnesli. Stejně tak vypadám i doma. Jen si vezmu čisté kalhoty a přijdu na dvůr, už jsem zase špinavá. Asi je to tím, že psíčky nechávám  vrhat se na mně, líbat mně až mně málem vyrazí zuby a nevadí mně žádné jejich láskyplné projevy. Můj pes Primo ještě navíc obíhá a jak může , tak mně štípne do zadku nebo do stehna, takže po těle vypadám, že mám vášnivého milence . To tedy  ano. Pak si nemůžu stěžovat, že podle toho vypadám. Já si také nestěžuji.

Před lety jsem vystavovala tibetského španěla. Je to 9. skupina , takže jsou vždy v neděli, basseti jsou v sobotu. Výjimka byla v té době    výstava v Bratislavě na koňském závodišti, tehdy jednodenní. Dámy u tibetských španělů berou výstavu jako prestižní událost a chodí v halenkách s fižím nebo  krejzlíky, v minisukních event. v šatičkách jako nevěsty. Já v riflích jsem mezi nimi byla opravdu exot. Ze začátku se na mně tam  tak dívali, pak jsem začala  „vadit“. Ač jsem byla  v riflích, moje An-sička vyhrávala, protože rozhodčí je tam od toho , aby posuzoval psa a ne aby čuměl, co má jeho majitel na sobě. S Ansičkou jsem však byla čistá a upravená, tibet neslintá. Ovšem rarita byla výše zmiňovaná Bratislava. Tam jsem ráno vystavovala 2 bassety a protože plemena jdou   většinou podle abecedy, tibetský španěl měl přijít na řadu někdy okolo poledne. Tak jsem v klidu byla u bassetů, sem tam jsem vyslala manžela mrknout na kruh u tibetů, jak to tam vypadá, protože to bylo přes celé výstaviště.  Manžela u tibetů nikdo neznal. No a v poledne  jsem se přesunula k těm primadonám u tibetů. Ty když mně rozeznaly v té špíně, jak jsem již byla uválená od basítků, tak jim v ten moment poklesly brady, splihly krejzlíky a jedna špitla: - já myslela , že tu nejste. No a Ansička dostala CACIBa a BOBa  a bylo to. Rozhodčímu ty modýlky těch bab byly naprosto ukradené a vůbec mu nevadily basetí slinty, asi si jich vůbec nevšiml.

 

Basset je hodule žravá. Když jsem vystavovala Champíka, měla jsem ruce vykloubené od přetahování s nenažraným psem. Champova oblíbená zábava na výstavě bylo vykrádání ruksaků od svačin, nejen mého, ale i cizích. Nebylo mu vůbec blbé sebrat svačinu dítěti z ruky a okamžitě schlamstnout i se sáčkem.  Jemu se to nedalo ani vyrvat z huby, rychle všechno spolknul, abych ho neoloupila. To se mně podařilo jen poprvé a naposledy.  Champ navíc miluje  plyšová zvířátka. Jak šlo okolo dítě s plyšákem, byl k neudržení a kradl. To bylo nepříjemné, děti se velmi  rády vzdaly svačiny ve prospěch psa,  plyšáka však nechtěly dát ani za nic a jejich  rodičům se vůbec nelíbil plyšák vytažený psovi z tlamy

 

 
Champ plyšák
Champova láska - plyšák

Můj první výstavní pes Cedrik   z Černošic měl jako mladý pes špatnou zkušenost ze své první  výstavy. Rozhodčí chtěl vidět zuby a já jsem ho to moc nenaučila a Cedrik   zahájil paniku a nechtěl je ukázat. Ovšem rozhodčí chtěl vidět i stoličky, tak jsme se tam pět minut oba váleli po psovi, než tam rozhodčí aspoň něco zahlédl. No a problém byl na světě. Jak přišlo na zuby, bylo zle a vypadalo to , že máme po výstavách. Protože to však byl hezký pejsek, rozhodla jsem se to vyřešit originálním způsobem. Měli jsme doma zedníky na nějakou složitější úpravu bytu, byli tam skoro  týden, takže každý chlap, který se nebál psa  chodil pravidelně pod mým dohledem  prohlížet Cedrikův skus.Po čtyřech dnech prohlížení už Cedrik ukazoval zuby na dálku, jen jak viděl pazoury od malty.

 

Poručíme větru dešti???

 

V Basset telegrafu vyšel v roce 2004 můj článek ohledně pořádání výstav. Vybičovala jsem se k napsání tohoto článku po několika útocích nespokojených vystavovatelů, kteří kritizovali výbor Basset klubu, že pořádá výstavy venku na trávě a pak prší. Chtěla jsem tím uvést do obrazu ty majitele psů, kteří vystavují velmi málo, nebo třeba i jen jednou za život a tím pádem vlastně ani netuší, jak to na výstavách chodí.

 Já vystavuji již asi 12 let dá se říct „zuřivě“ a vytrvale nejen v České republice, ale i v okolních zemích bližších i vzdálenějších. Zažila jsem na výstavách již ledaco a nenechám se jen tak něčím zaskočit nebo překvapit, natož pak odradit.

 
I když jsem zimomřivá osoba, přesto mám raději výstavy venku na trávě než v perfektní hale, avšak na kluzkých lesklých dlaždicích, nebo ještě hůře na linoleu nebo parketách, kde se psům rozjedou nohy jako žábě, dát psa do postoje je naprosto nemožné a při běhání v kruhu riskuje pes i vystavovatel, že se vyválí oba na zemi. Navíc je pak často kruh o rozměru 3x3 metry, takže o vystavování se nedá ani moc hovořit. Proto dávám přednost kruhům venku, samozřejmě se solidním povrchem (nemám na mysli oranici, což se také často stává) a jsem ochotná tolerovat déšť, nebo jiné rozmary počasí.

 Konec konců basset  je lovecký pes a měl by něco vydržet a jeho páneček se s tím musí umět vyrovnat.

 Protože se však zdá, že mnoha lidem se jeví jako naprosto nevhodné pořádat naše výstavy pod širým nebem , uvedu proto několik příkladů opravdu „velkých“ výstav, kde se to moc nepovedlo a přesto se tyto výstavy pořádají dále na stejném místě, ve stejných termínech a jezdí tam tisíce vystavovatelů.

 A začnu rovnou těmi nejvýznamnějšími, kde by člověk už jen dle významu výstavy, dle počtu přihlášených psů (mnohdy více než 10 000) a také i dle výše poplatku za jednoho přihlášeného psa (70 až 80 Euro za 1 psa) očekával určitý vyšší standard. Přesto někdy právě opak bývá pravdou.

 
Světová výstava v Budapešti – z této výstavy jsem si přivezla spálená ramena, ruce a nohy, před příšerným vedrem a spalujícím sluncem nebylo úniku a svým tělem se snažil každý vytvářet stín pro svého psa a přikrývali jsme psy mokrým ručníkem, aby to vůbec přežili ve zdraví.

 Evropská výstava v Tullnu – pršelo a foukal ledový vítr, vystavování bassetů by se dalo popsat zhruba asi takto: „už zase skáču přes kaluže“.

Světová výstava Dortmund – bassetí kruh byl umístěn do tmavých a nehezkých podzemních  garáží, což se však v poledne jevilo jako skvělý tah, protože nahoře v pěkných halách  už bylo vedro na padnutí a po krátké procházce halou jsem byla zbrocená potem, takže jsem vůbec nepocítila touhu běhat tam se psem v kruhu.

 
Dnes již jen s pousmáním vzpomínám na mezinárodní výstavu v Lodži v Polsku, kde jsme zůstali v němém úžasu stát u rozbahněného škvárového fotbalového hřiště, na kterém byly  vytýčené kruhy pro psy a to i pro chlupatá načesaná společenská plemena.  Dodnes se musím smát, když si vzpomenu  na tu hrůzu a paniku v očích majitelů nadýchaných bělounkých bišonků, když jsem si šla zjistit, kde je kruh pro tibetského španěla, kterého jsem  tam také vystavovala. Tam však vypuklo  Velké vystavovací povstání   a společenská plemena se stěhovala na trávu. Basseti a ostatní otužilci však zůstali  na škváře. Jinde už totiž místo nebylo. Kruh pro bassety ze 2/3 pokrývala černá bahnitá kaluž a celou dobu vytrvale pršelo. Dodnes nechápu, jak rozhodčí dokázal odlišit jednu černou hromadu škvárového bláta od druhé a zadat tomu tituly. No nějak se s tím vypořádal.

 Z našich mezinárodních výstav stojí za zmínku „nešťastná“ Mladá Boleslav, která přestože je každý rok na přelomu srpna a září, tak asi 8 let měla nepřetržitou šňůru „hubených let“, kdy buď pršelo hodně nebo málo, ale vždy to vypadlo spíš jak v listopadu. Teď se karta snad obrátila a pořadatelé výstavy i vystavovatelé svorně doufají v příštích nejméně 8 let „tučných“ s krásným počasím. Přeji jim to také, protože tam možná budu  vystavovat i já. Kdo zná tuto výstavu, ví, že místa v hale moc není, takže převážná část psů se vystavuje venku na trávě. Stejné problémy mívají České Budějovice jak jarní v dubnu, tak podzimní v říjnu, jen s tím drobným rozdílem, že je ještě větší zima. Přesto tyto výstavy navštěvuje každý rok víc a víc vystavovatelů.

 Z těchto příkladů mezinárodních výstav s mezinárodní účastí 3 až 4 tisíce psů dle  katalogu je patrné, že mnoha lidem nevadí ani déšť ani sníh ani jiné rozmary počasí a málokdy je slyšet kritiku na to, že by měla být celá výstava v hale.  Někde to není ani možné, protože  haly prostě nejsou k mání a jinde, i když je hal dostatek, tak to finanční stránka pořadateli nedovolí, protože pak by možná vstupní poplatek byl místo 600,- Kč spíše 1 500,- Kč za jednoho psa.

 

Banjo České Budějovice

Na této fotce je vidět, jak se rozhodčí vybavil na výstavu v Českých Budějovicích -  gumáky a nepromokavý plášť, pršelo jen se lilo celý den, kdyby nebyl tak oblečený, snad by to ani ve zdraví nepřežil

Vlastně když tak shrnu mé zkušenosti za celá ta léta, tak musím konstatovat, že  na málokteré výstavě, ať už mezinárodní nebo národní jsou ideální podmínky pro vystavování, takové, aby se pes mohl skvěle předvést v celé své kráse. Buď je málo místo, nebo klouže podlaha, nebo je to venku na trávě plné krtičáků a ještě k tomu prší. Jedno je však jisté, když se počasí vydaří, tak je každá výstava venku pěkný zážitek, mnohem lepší než v přecpané hlučné hale, když však lije jako z konve, tak pak bohužel i kdyby klub pořádal výstavu přímo na nádherně upraveném golfovém hřišti, stejně to za moc stát nebude a zase se najdou nespokojenci, kteří měli raději zůstat doma v teple za pecí.

 Je však vidět, že Češi jsou národ otužilců a a řídí se heslem: „kdo nehraje, nevyhraje“. Domů do tepla totiž nikdo nikomu tituly poštou nepošle. Takže budeme dále jezdit  po výstavách, ať už jsou v hale nebo venku a pak se stane i začátečníkovi,  že rozhodčí ukáže na jeho psa a řekne „CACIB“ a může se stát to „neštěstí“, že ze začátečníka se stane další „zuřivý“ vystavovatel. Takových pánečků bych přála plemenu basset hound co nejvíce. Oni to totiž potřebují pro svou propagaci, aby se zase aspoň trošku dostali na výsluní, které si určitě naši  ušatci zaslouží.

Tvrzení, že vystavování je mordování psa  neobstojí aspoň u mých psů, protože když  odjíždím se dvěma na výstavu, ostatní tuze závidí a snaží se procpat k autu také. Zdá se mně, že i chápou, když vyhrají, často se přímo naparují. Příkladem je můj mladý pes, jeho chování v kruhu v Ostravě bych okomentovala stručně brněnským hantecem: „dělal machra“.

 

A teď zážitky ze zkoušek:

 

Já se vždycky na zkouškách třesu hrůzou víc, než kdysi u maturity. Také svým psíčkům po zkouškách říkám: - už nejsi jenom krásný, teď máš maturitu, jsi i chytrý.

 

Protože to o mně zkoušející ví, dělají si ze mě legraci.

 
Když jsem dělala zkoušky s Akimmem, vylosovala jsem si poslední stopu jako obvykle. Rozhodčí mně nosili samé „dobré“ zprávy a evidentně se radovali z mé šedozelené  a posléze fialové barvy. První zpráva byla: -  přes tvoji dráhu proběhlo stádo srnek – barva mého   ksichtu šedá. - Teď se tam motal divočák – barva šedozelená. Před nasazením psa na stopu mně rozhodčí upozorňuje na úskalí dráhy: - máš tam bažinu asi v jedné třetině, asi budeš muset psa přenést, tam asi neprojde – barva fialová , tlak  těsně před výbuchem. Blekotám: -ale já psa neunesu. Rozhodčí se šklebí. Pak ho přešel humor. Akimm nasál stopu, nabral kurs a metl. Přes bažinu jsme se prohnali jako blesk, blatisko  z bažiny nahodilo ksicht rozhodčímu a pak pes valil  do kopce, že jsem za ním jen tak tak stačila. Rozhodčí – žádný maratónec - jen nešťastně sténal, jestli by ten magor nemohl trošku zvolnit tempo. To tedy nemohl. Ten se řítil až na konec jak lavina. My dva jsme za ním doklopýtali naprosto vyřízení  zřejmě v basetím stopovacím rekordu. 

Ovšem na konci to bylo něco. Já jsem tenkrát nestihla před zkouškami ukázat divočáka Akimmovi, už ho měli na stopách a to byl kolosální  průšvih . Akimm ho nikdy v životě neviděl, až teď  na konci dráhy. Po pokynu rozhodčího jsem pustila psa na volno a už jsme jen stáli a čekali, co se bude dít. Akimm přišel na 2 metry k divočákovi a tam ztuhl – já jsem přesvědčená, že hrůzou. A stál jak kamenná socha. Uběhla minuta, dvě, tři  a Akimm stál, my jsme stáli, rozhodčí za keřem dřepěli.

Rozhodčí , kteří sledují za keřem chování psa u kusu neviděli co se děje, Akimm byl skrytý z jejich úhlu částečně za divočákem. Jeden z nich prudce vstal. Na ten moment asi Akimm čekal, na nějakou akci,  nadskočil půl metru a prchal se schovat za mnou.  Rozhodčí se omlouval, že psa polekal, že neměl stoupnout tak prudce, netušil, že Akimm by tam čučel ztuhlý do dneška.

 
Pravým opakem chování u kusu byl Primo. Ještě před zkouškou si očuchal divočáka, zatknul si ho pro sebe a nejen že k němu nepustil žádného dalšího psa (vrčel jak hladový tygr), ale choval se tak i k nám. Prostě prasátko bylo jeho. Když jsem vyzývala rozhodčí, aby chování u kusu  hned udělali, ignorovali mně. Škoda.

Primo úlovek

Primečkův úlovek

 

Když jsem dělala zkoušky s Aymee, vyfasovala jsem na stopu rozhodčího, o kterém jsem se věděla, že je ras. Toto ve mně vyvolalo vlnu paniky a podle toho jsem se na stopě chovala. Každých pár kroků jsem na Aymee skřehotala – stopa, stopečka… Fena okamžitě poznala mou paniku, motala se na stopě jako můra u žárovky a i když při výcviku byla skvělá, tak  stopu stěží dokončila. Skončila ve 3. ceně.  

Za půl roku na to jsme jeli na zkoušky do Šenova, kam jsem se jela jen podívat. V autě s námi byl i dotyčný rozhodčí. Cesta do Šenova je daleká, takže nakonec došla řeč  i na zkoušky na jaře. Rozhodčí mně řekl – paní Křížová, Vy jste husa a hned Vám řeknu proč. Na stopě se neříká psovi „stopečka“. Stopečka se pije. Kdyby jste na stopě mlčela, ta vaše fena by to udělala v první ceně. Zkoušky jste jí pokazila sama.   Pak jsem si spolu v hospodě dali „stopečku“ jednu nebo dvě a jsme kamarádi.

 Já jsem si z toho vzala ponaučení: -  nasadím psa na stopu, rozvinu stopovací šňůru na celou délku a zavřu hubu na zámek.   Potichu se bojím na svém  konci šňůry a pes udělá zkoušky v pohodě.

 

 

Kup si psa !!! 
Jestli chceš někoho,
kdo ti přinese noviny bez toho,
aby předtím ukradl sportovní
přílohu...
 
Jestli chceš někoho,
kdo ze sebe udělá idiota
jen z radosti,
že tě vidí...
 
Jestli chceš někoho,
kdo sní všechno,
co mu dáš
a nebrblá,
že to nechutná jako od maminky...
 
Jestli chceš někoho,
kdo je vždy ochotný vyjít si s tebou ven,
je jedno jaká je hodina,
na jak dlouho a kam...
 
Jestli chceš někoho,
kdo nikdy neokupuje ovladač od televize,
nikdy nechce koukat na fotbal
a tiše sedí vedle tebe po celou dobu 3-hodinového zamilovaného filmu…
 
Jestli chceš někoho,
kdo jde do postele jen k tobě
a zahřívá ti nožičky
a koho můžeš vyhodit,
když začne chrápat...
 
Jestli chceš někoho,
kdo tě nikdy nebude kritizovat,
pro koho budeš vždy překrásná
a nikdy ne ošklivá ...
 
Jestli chceš někoho,
koho nikdy nezajímá,
jestli jsi tlustá nebo hubená,
mladá nebo stará ....
 
Jestli chceš někoho,
kdo miluje každé slovo,
které mu povíš...
 
 
ALE  na druhou stranu,
jestli chceš někoho,
kdo nikdy nepříjde,když ho voláš,
kdo tě ignoruje, když příjdeš domů,
kdo ti stále stojí v cestě,
kdo se celou noc toulá a příjde domů
se jen najíst a vyspat a tváří se,
že tvoje přítomnost je podmíněná jen tím,
aby si ho bavila, ...  
 
potom se rozhodni mezi  KOUCOUREM   A   MUŽEM
 
 

 

Důvody proč mít doma basseta

 

V čem jsou basseti lepší než muži

- čím později přijdeš domů, tím radostněji tě vítá
- basset ti nezakáže mít hned několik bassetů
- basset miluje, když přijde tvá kámoška na kus řeči
- basset se místo procházky nebude chtít dívat na MS v hokeji
- basset tě považuje za zábavnou i když máš "opici"
- basseta nenaštve, když se budeš mazlit s jinými bassety
- basset tě nikdy nekritizuje a neorganizuje ti život
- basset neremcá

V čem jsou muži a basseti stejní

- sluší jim chlupatá hruď
- nesnášejí, když je držíš zkrátka
- dokonale předstírají, že ti rozumějí
- jsou to stejně trvdé palice
- nemůžeš jim svěřit své kapesné
- nikdy nevíš, co si doopravdy myslí
- vyžadují drbat záda

V čem jsou muži lepší než basseti

- sexuální vztah s mužem není společností zavrhován
- muži vypadají v oblečení líp než basseti
- přední tlapy muže bývají zábavnější než bassetí pac

 

 

V čem jsou basseti lepší než ženy

- rodiče vašeho basseta vás nikdy nenavštíví
- basset miluje, když se vaší přátelé zastaví na skleničku
- basset neočekává, že mu zavoláte, když se někde opozdíte
- čím později přijdete domů, tím radostněji vás vítá
- basset nenakupuje
- basset nemá zájem o květiny, blahopřání a šperky
- basset není nikdy nespokojen se svým tělem
- basset nedovolí, aby nějaký časopis řídil jeho život
- basseta pobavíte, trpíte-li plynatostí
- basset vás nikdy nekritizuje
- basset nechce vědět o každém bassetovi, kterého jste kdy měl
- na basseta nemusíte nikdy čekat, je připraven okamžitě jít ven
- čas, který basset stráví v koupelně, je omezen na rychlé napití
- basset si nikdy nepůjčuje vaše košile
- basset vám nevypne televizi, dívate-li se na fotbal
- můžete mít legálně několik bassetů
- basset neumí mluvit

V čem jsou ženy a basseti stejní

- jsou schopní sníst kilo čokolády na posezení
- nerozumějí fotbalu
- výborně dokážou předstírat, že rozumějí každému vašemu slovu
- vyžadují drbat záda
- nemůžete jím svěřit platební kartu
- nikdy nemůžete vědět, co si skutečně myslí

V čem jsou ženy lepší než basseti

- je společensky akceptovatelné mít sexuální vztah se ženou
- ženy vypadají dobře ve svetru
- ňadra ženy, ačkoliv jsou jenom dvě, jsou mnohem zajímavější

 

 

Almanach Basset klubu rok 2000 – anketa chovatelských stanic

 
1. Má název Vaší CHS nějaký speciální význam?

Hermelín – protože basseti mají na krku tečkování jako na královském plášti, který se také nazývá hermelín. Queen´s jsem dodávala, když mě nepotvrdili mezinárodně Hermelín, byl již obsazený.

 

2. Kdy jste se poprvé setkal/a  s bassetem a jak to všechno začalo?

Poprvé jsem viděla basset ve filmu s A. Girardotovou, když mě bylo asi tak 13-14 let a od té doby jsem po něm toužila, byl však nedosažitelný.

 

3. Měl/a jste předtím nebo máte nějaké jiné plemeno a co byste uvedl/a jako hlavní důvod, pro máte bassety/a?

Od svých čtrnácti let jsem měla vždy psa: boxera, něm.ovčáka a naposledy knírače. V roce 1988 jsem si koupila první bassetku s rozhodnutím, že mně již nebaví výcvik psů a také že chci něco menšího. Výsledek je ten, že mám doma víc jak metrák bassetů a s každým dělám zkoušky.

 

4. Co se Vám na bassetovi nejvíc líbí a proč?

Basseti se mi líbí pro svůj impozantní zjev a perfektní povahu (zvláště po knírači, který se neuvěřitelně urážel a stále jsem se mu musela omlouvat a dolézat).

 

5. Co se Vám na bassetovi nelíbí a proč?

Nemám žádné výhrady.

 

6. Basset může mít jakékoli zbarvení, běžné u honičů. Máte nějaké oblíbené zbarvení? A co bicoloři?

Na barvě mi nezáleží, důležitý je exteriér. Bicoloři však září, protože jsou zlatí.

 

7. Byl nebo je někde ve světě basset-ideál, kterého byste chtěl/a mít doma? Jak se jmenuje a co si na něm ceníte?

Ideál s velkým I – Lide Daddy des Soto Moinhos – krásnějšího basseta jsem ještě nikdy neviděla.

 

8. Kolik máte chovných jedinců? Je něco, co si na nich obzvláště ceníte? Máte mezi svými bassety svého oblíbence a proč?

Mám 2 psy, 3 feny. Nečiním mezi nimi rozdílu.

 

9. Kdy jste odchoval/a první vrh? Máte nějaký chovatelský program? Jak vybíráte pro fenu partnera?

První vrh jsem odchovala 10.2.1995. Přála bych si, aby štěňata dostala hodné pánečky, je to pro mě důležitější než cokoli jiného.

 

10. Co byste popřál/a  plemeni na prahu nového milénia?

Přála bych plemeni krásnou a hlavně zdravou populaci.

 

   

Basetí desatero

 

  1. Basset nesmí do domu.
  2. Dobrá,  basset smí do domu, ale pouze do některých místností.
  3. Basset smí do všech místnostní, ale nesmí na gauč.
  4. Basset smí na starý gauč, ale v žádném případě nesmí na novou pohovku.
  5. Dobře, basset smí na všechny gauče a pohovky v domě, ale nesmí vlézt do postele.
  6. Basset smí i do postele, ale jenom je-li pozván.
  7. Může tedy spát v posteli, kdy chce, ale ne pod peřinou.
  8. Basset může být i pod peřinou, ale jenom pokud mu to pán dovolí.
  9. Basset může spát pod peřinou kdykoliv.
  10. Člověk musí požádat basseta o souhlas, chce-li s ním spát pod peřinou.

 

 Poležení v posteli

 

A pak přichází stáří     a s ním ruku v ruce nemoci. Když měl Champ asi 7 let, udělaly se mu na různých místech těla malé bulky, veterinář je shledal  jako tukové bulky a řekl, že není nutné s nimi něco dělat, pokud nebudou měnit velikost. Asi za rok začaly bulky růst a to dost rychlým tempem. Tak jsem ho objednala na operaci.  Pan doktor se mně ptal před operací, zda jsem nechala dělat rozbor na rakovinu. Nenechala, nevěděla jsem, že bych to měla dělat do předu. Tak se holt choval k bulkám, jako že jsou rakovinotvorné. Naštěstí, protože jak řekl po operaci, byl to karcinom sebaceon a ten prý bývá tak z 20 % zhoubný. Šlo to na rozbor no a bylo to zhoubné. Protože doktor  to však všechno vybral, zdá se dodnes, že to dopadlo dobře. Po operaci, když jsem dovezla Champíka domů, syn s manželem se zhrozili a řekli, že to pes nemůže přežít. Měl na sobě 96 stehů. Kamarádka , které jsem ukázala fotky Champíka, tak mu ihned začala říkat Slávista – sešívaný. Už mu to zůstalo.

Jak vidíte dole, opravdu byl sešívaný. Ale prognóza mých chlapů se nepotvrdila. Druhý den po operaci Champík začal řvát hlady. A vehementně vyžadoval doplnění krmné dávky, kterou jsem ho ošidila při předoperační dietě. Měl také nosit umělohmotný límec, aby se nedostal ke stehům a nevytahal je. Jen jsem mu límec nasadila, tak se příšerným způsobem urazil, přestal komunikovat a odmítl i chodit. Strčil hlavu do kouta jako pštros a čučel. Nakonec jsem mu musela navléknout  staré tričko a pak byl spokojený. Zvláštní je, že vyholená místa zarostla jinou strukturou srsti, trošku kratší a řidší. Proto je dodnes vidět, kde byl vyholený a zaslouží si přezdívku Slávista.

 

Slávista Sešívaný
Slávista byl výstižný název A pohled z druhé strany


Minulý rok před Vánoci měl Champík další operaci. Začalo mu být špatně a vypadalo to jako zparchantělá torze. Byl nafouklý, ale ne moc, měl bolesti , ale ne moc, jíst a pít nemohl.

I veterinář řekl, že je to divné. Vzal si ho do ordinace, dal mu šlauch, vyfoukl z něj vzduch a vrátil mně ho domů s tím, že to asi byl náběh na torzi, ale žaludek se neotočil. A ať ho hlídám. Vzala jsem si  dovolenou, další den to bylo celkem v pohodě a pak v noci nad ránem to začalo. Champík začal naříkat a měl očividně bolesti. A zase byl jen malinko nafouklý. Tak jsem volala zase veterináře, přijel, prohmatal ho a říkal , že neví, co to může být. Já už jsem Champa  doma nechtěla, nevěděla jsem co s ním.Byla jsem pěkně vynervovaná. Tak si ho odvezl a dopoledne ho operoval ještě s kolegou. Champ měl prasklý žaludek , všechno se vylilo do dutiny břišní. Asistent říkal, že nemá cenu jej operovat, že ho jen uspí. Volali mně, tak jsem řekla, ať ho zkusí zachránit. Operace se povedla, Champík je velký bojovník. Přišel o třetinu žaludku, ale vyhrál. 

Veterinář pak říkal, když praskne člověku žaludek, tak mu na břicho ani doktor nešáhne, že by bolestí vylezl až na strop. Když praskne psovi žaludek, pes se snaží při prohlídce doktorovi ukousnout ruku. Champík klidně strpěl prohmatávání, jen lehce uhýbal, bylo vidět, že ho to bolí. Champík pak měl po operaci ještě problémy s ledvinami, ty jsme však vyléčili homeopaticky a kapkami.

Champík musí dostávat granule jehněčí s rýží. Asi po půl roce začal chátrat a ztrácet se. Přitom žral s velkou chutí. Tak jsem si smutně řekla, že se objevila  ta rakovina a žere ho. Pak jsem jednoho dne začala prohlížet hodnoty na pytli s jeho speciálními  granulemi a zjistila jsem, že to nemá skoro žádné tuky a proteiny. Pomíchala jsem to se zátěžovkou  napůl a Champík už po měsíci vypadal k světu. Trápila jsem ho hlady a ne že nemoci.

 
 

No a abych měla každý rok nějakou operaci a nevyšla ze cviku, Kassině se udělala na cecanu bulka. Nebyla moc velká, ale šla jsem to ukázat. Při té příležitosti jí doktor poslechl srdce a řekl, že má hrozný šelest na srdci a že operaci nepřežije. Dost jsem se divila, protože neměla absolutně žádné příznaky. Doktor zakázal pohyb, jen chodit po zahradě, žádné procházky.
A nasadil  léky na srdce. Ovšem zákaz procházek se nedal dodržet. Když jsem ji nechala doma, Kassina tak řvala, že by mně brzy sousedi umlátili. Tak chodila dál s námi a neměla žádný problém. Na jaře při hárání však ze dne na den cysta začala hrůzostrašně růst a za týden už ji tahala po zemi. Tak jsme skončili u veterináře, ten ji zase poslechl a řekl, že operace bude problém, že to srdce opravdu nevydrží. Ale tak chodit nemohla. Kdyby to prasklo, tak vykrvácí na místě. Tak jsme šli do toho s tím, že to nějak dopadne. No a Kassina se mu vykašlala na šelesty na srdci, v pohodě to ustála, ještě si ji chválil, jak to dobře šlo. Dnes je napůl krasavice, z jedné strany přišla o vytahaný cecan, druhý tam tedy má, ale ona na parádu kašle. A lítá po zahradě i po procházkách jako mladice. Bohužel cysta byla také zhoubná, prognóza  jen 40 % na přežití.  Je to sice krátká doba, ale Kasska kašle jak na srdce, tak i na rakovinu. Doufám, že jí to předsevzetí vydrží.

 Co ještě dodat na závěr? Už vím. Přáníčko všem poctivým a obětavým   chovatelům.

Ať ti slunce stále jasně svítí.
Žádné velké mraky, blesky, ba ani krupobití.
Klid, lásku, radost, srdce stálost, duše zralost.
Ať se ti vyhne každá lidská hloupá malost a zlost.
Ať stále v tom životě sílíš.
A nezešílíš.....

 







     -  INTRO -  EXHIBITIONS -  DOGS -  BITCHES -  PUPPIES -  GALLERY OF CHAMPIONS -  THAT´S LIFE... -  GUESTBOOK -  ARCHIVE -  E-MAIL -